Filozofie

filein, mít rád, toužit po něčem a sofía, moudrost, zdatnost….to jsou dvě slova asi nejvíce vystihující tento celý oddíl, láska k moudrosti či hledání pravdy. A tak se spolu se mnou můžete tiše ponořit do vod filozofických….

Kde začíná a kde se vzala filozofie? A co to vlastně je? Název vychází ze spojení dvou slov, philein=milovat a sophia=moudrost. Nebo jak kdysi řekl Platón, počátkem či základem zde je divit se Neboť právě filosofu náleží tento stav, diviti se; vždyť není jiného počátku filosofie než tento…“ Platón, Theaitétos 155d. V dávných dobách, kdy se lidé začali stěhovat za lepšími možnostmi živobytí a zejména obchodu, začali se usazovat v do té doby homogenních celcích obyvatelstva, začal se míchat nejen jejich přístup k práci, obchodu a stylu života, ale též i jejich víra, která do té doby byla v uzavřené skupině lidí nenarušována. Jak místní, tak i nově příchozí byli ovlivňování druhými, konfrontováni s jejich pohledy na víru v Cosi a nutně vystavováni myšlenkách o tom, co je a co není pravdivé, moudré, skutečné, a vedlo je k touze poznávat a poznat podstatu věcí a dějů a tím pochopit celý ten podivuhodný svět s jeho procesy, vznikem, fungováním a tím poznat a pochopit sebe sama. Filozof neřeší praktické věci a jejich fungování a případné vylepšení….

„… jako dnes, tak v dřívějších dobách lidé začali filosofovat, protože se něčemu divili. Zpočátku se divili záhadným zjevům, jež jim bezprostředně ukazovala zkušenost, a teprve potom ponenáhlu postupujíce cestou naznačenou, dospěli i k záhadám významnějším, například k záhadě jednotlivých období měsíce, dráhy slunce a hvězd a vzniku všehomíra. Ten pak, komu něco není jasné a diví se, má vědomí nevědomosti…
Jestliže tedy lidé filosofovali, aby unikli nevědomosti, je zjevno, že usilovali o vědění proto, aby porozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek. O tom svědčí skutečný vývoj. Neboť o takový druh myšlení a poznání se začalo usilovat teprve tehdy, když byly opatřeny všechny věci potřebné k pohodlnému životu, k jeho okrase a rozptýlení. A tak vidíme, že tuto vědu nevyhledáváme pro žádný jiný vnější užitek, nýbrž jako říkáme, že svobodný je člověk, jenž je pro sebe a nikoli pro druhého, tak i jedině ona je vědou svobodnou; jenom ona totiž je vědou pro sebe.“    Aristotelés, Metafyzika I 2, 982b12-28

….filozof se snaží o výklad a pochopení skutečnosti a dějů a jejich podstaty. Již od pradávna člověka doprovázeli mnohé přírodní úkazy a děje v propojenosti na ročná období, vlivy Slunce, Měsíce, ostatních planet, a též on sám, ovšem v oblaku každodenního boje o přežití a uživení se, nebyla živná půda pro tyto otázky. Tedy až nastolení jisté míry bohatství umožnilo člověku se začít ptát méně pragmaticky a prakticky a směřovat svoji pozornost od otázek, jak přežít, či kdy zasít, na otázky proč žít a jaká je podstata našeho bytí, jaká je podstata věcí a světa, ve kterém žijeme a jaký a jestli má propojenost i za viditelné a vnímané hranice vesmíru. Že člověk od pradávna uctíval přírodní živly a jejich domnělé stvořitele či vládce, je stejně staré, jako lidstvo samo. Člověk vzýval oheň, bouře, moře, vítr a mnohé další přírodní síly a velmi rychle si pro ně našel i vnější popisy, vládce, kteří mu umožňovali se k nim vztahovat a skrze tento vztah si jejich síly nakloňovat tak, jak potřebovali pro své přežití. Ve chvíli, kdy se člověk začal po Zemi přesouvat tu za obchodem, tu za lepší půdou, tu za řemeslem, začaly se tyto odlišné víry míchat, člověk si začal uvědomovat, že jeho víra není jedinou vírou a jeho postoj k životu a k věcem kolem něj se různí. A začal se ptát, zda právě jeho pohled je ten nosný, jak moc souvisí víra se skutečností a jak mu to pomůže v jeho životě. V předešlých časech bylo poznání světa uzavřeno v kruzích náboženství a mýtů, které byly prostě dané a o nichž se nepochybovalo. Toto poznání bylo předáváno po staletích jako pravda a stav světa a pochybovat o něm či ho podrobovat názorovým disputacím či dokonce přijímat jako možné pohled jiných náboženství či vyloženě ateistických výkladů, bylo rovno kacířství a nebylo ojedinělé, když byl tento filozof uvrhnut do žaláře a nucen popřít svá tvrzení. Ostatně tento přístup k hledání pravdy, byl v naší civilizaci přítomen až donedávna a nejsem si jist, zda tomu není i dnes.

Vykládat skutečnost bylo vždy poplatné době, v níž ten či onen filozof žil, byl ovlivňován svojí výchovou, svým etnikem, prožitou přítomností a vnímáním přítomnosti v jeho poznatelném okolí. V nám dobře známé řecké filozofické tradici se na jejím počátku museli filozofové vypořádávat hlavně s mýty, které měli v jejich časech velkou tradici a vliv a také funkci, a to funkci orientační, jak se k tomuto světu, ve kterém žiji, vztahovat a jak posuzovat běžné životní události v souvislých vztazích. Život mýtických postav, všech Bohů, Titánů a velikánů, byl velmi úzce spjat s životem Řeků a byl v příčinných souvislostech. Nad mýty se nepřemýšlelo, neposuzovala se jejich pravdivost či nepravdivost, ty se brali jako status quo. Až nastupující generace filozofů začala přicházet s myšlenkami racionalistickými a kritickými k výkladům a posuzováním mýtů a bájí. A pak – a to v daleko větší míře –   jeho až do morku duše prosáklou potřebou mít někde za okrajem poznatelného svoji matku/otce, který ho vede, učí a ochraňuje, ke kterému se může vztahovat, může ho uznávat, glorifikovat a ztotožňovat se s jeho postoji a řádem. Kdy prosté dodržování některých postojů mu umožní dobře a kvalitně žít, mít rodinu, přátele a nepřátele drženy daleko za humny včetně různých přírodních katastrof. Jedním z hlavních popisů bájí a mýtů předcházejících tehdejšímu stavu světa, je epos Ilias a Odyssea od básníka Homéra ze 6. století př.n.l., které popisují děje z časů kolem 13 století př.n.l. a kde se určuje statut poznaného světa a dává se mu punc danosti. Tak to je. Celé generace Řeků vyrostlých na těchto pravdách a s nimi srostlí, byli následně v časech prvních filozofických škol konfrontováni s kritickými pohledy na tyto pravdy a byly vystavováni nepříjemným otázkám a odpovědím těch, kteří tyto otázky vznesli. Dodnes velikáni jako byl Platón, Sokrates, Aristoteles, Pythagoras, udivují svým tolik otevřeným duchem, schopností odhlédnout od dogmat ustanovených minulými generacemi a vystavět první či prvotní struktury řádu universa a bytí jako takového, jehož jsme nedílnou součástí. Odtud se rodily další rozlišující přístupy k filozofii, odtud pak další generace filozofů vycházely a tříbily svá chápání, přístupy, vzájemná propojení a vazby, rozum, logiku či naopak neuchopitelnost samotné podstaty základu bytí, od kterého pak se snažíme se vztahovat k dějům ať už obecným, aktuálním či teoretickým. Řecká (a myslím, že nejen ona) filozofie si uvědomovala mnohost a rozdílnost bytí a díky ní a díky dopadům této mnohosti a rozdílnosti, považovala za nutné existenci Jednoty, ze které pak tato rozdílnost vznikala, jakousi neměnnost a stálost pravého bytí a k ní pak směřovala své postuláty. Hodně se zde objevovala myšlenka Rozumu a Řádu jako neměnného statutu Universa či Bytí a z něho odvozeného lidského rozumu a bytí. Pochopením Rozumu a Řádu můžeme pochopit sami sebe a dát svému bytí jeho vlastní rozum a řád propojený či spojený s prvotním stavem. S tímto postojem se záhy objevil opačný filozofický směr a to směr Nazírání či kontemplace, kdy člověk nevstupuje do spojení s Bytím skrze rozum a kdy se nesnaží Bytí pochopit a tím i následně s myšlenkovými vývody manipulovat, ale jen čistě nazírá Bytí v sobě ve snaze se otevřít toku existence a spíše být uchopen, než uchopovat. Traduje se, že věk filozofie se začal počítat od Thálese z Milétu, prvního řeckého učence a filozofa, geometra a astronoma. Byl první, kdo se snažil vysvětlit svět a vše kolem nás rozumem a najít pro tyto děje zdůvodnění. Byl prvním myslitelem, který se pídil po počátku věcí, po jejich podstatě a nikterak to neslučoval s praktickým významem pro běžný život. Žil kolem 6. st.př.nl. Jeho veliký přínos v přístupu k myšlení a pozorování a dedukci vyplývajících postulátů daly vzniknout milénskému okruhu pozdějších následovníků, kteří stali v pozadí proměny elejské školy, z niž pak vycházejí Platón i Aristoteles. A zde se také objevuje prvotní myšlenka „nevznikajícího počátku“ všech kosmických, a tedy i pozemských, počátků. Už to není voda, jako u Thálese, ale Aperion u Anaximandra. Je to mezní hranice, neomezené, nekonečné, absolutní počátek, princip všeho jsoucna. Tímto postojem je ovlivněn i jeden z pozdějších největších myslitelů Řecka, Aristoteles : „ … nekonečno nemá počátek … ale zdá se, že je počátkem ostatních věcí a obklopuje všechny věci a řídí všechno, jak říkají všichni ti, kdo mimo nekonečno nepostulují jiné příčiny, např. mysl či lásku.“ Aristotelés, Fyzika III 4, 203b10-13 (DK 12 A15) (Překlad převzat z KRS.)

A tak přes Pýthagorajce, Eleaty a Sofisty se dostáváme k hlavním tvářím základů filozofie, a to k Platónovi, Sokratovi a Aristotelovi.

Jednoduché, přesvědčivé, ověřitelné. Filozof by měl přesto vždy pochybovat — souhlasíte s tvrzením, že všichni toužíme po dobru, nebo máte nějaké výhrady? V jedné větě jako by se dal shrnout a najít celý Sokrates. Filozof by měl vždy pochybovat.  A ptát se. Vždyťˇ “cnost je vědění“. Pro Sokrata byla už ochota a schopnost se ptát a přemýšlet o vlastních cnostech a morálce mnoho! Nikdo si nepřeje být nešťastný a nikdo nečiní zlo úmyslně. Dvě veliké pravdy.

Platón. Veliký pojem. Ptáte se proč? Byl to on, kdo se začal ptát a pátrat po podstatě věci. A tím se dostal ke hlubině svého učení a tou byla idea.

Zdrojem pravidelnosti, určitosti a stálosti v materiálním světě jsou ideje. Jsoucno.

Tímto výrazem označuje takový způsob existence, kdy daná „věc“ existuje zcela nezávisle na čemkoli jiném, tedy bez čehokoli dalšího, a proto „sama o sobě“. V případě Platónových idejí se tím myslí, že existují nezávisle na materiálních jednotlivinách (a „odloučeně“ od nich, tj. mimo ně), které všude a bezprostředně vnímáme, a jsme tedy přesvědčeni, že právě tyto jednotliviny tvoří celek jsoucna. To ovšem z Platónova hlediska vůbec neplatí.

A další z jeho bytostných tézí, je téze o duši.  Ve Faidónovi čteme, že duše se nachází na ontologické rovině blízké rovině idejí (je s nimi „příbuzná“), má s nimi společné některé vlastnosti — je nesložená, a tedy nerozložitelná, z čehož má vyplývat její trvanlivost (ve srovnání s tělem, ovšem). To vše platí za podmínky, že se duše oddá rozumové činnosti, myšlení a nenechá se zaplnit a zotročit podněty vycházejícími od těla, např. smyslovými vjemy.

Platón jako první myslitel evropské filosofie explicitně popsal a zavedl nemateriální princip, který má být základem veškeré skutečnosti. Tato originalita byla určitě jedním z důvodů zásadního vlivu Platónova myšlení. A také jeho pojetí duše jako nemateriální a nesmrtelné podstatě člověka.

Aristoteles. Platónův žák a také kritik. Aristoteles se rozhodně hlásil k elejskému „jsoucno nemůže vzniknout z nejsoucna“, ale stejně tak považoval smyslově vnímatelný svět za zcela reálný a pravdivý. Proto byl nucen se ujmout zásadního myslitelského počinu — vysvětlit změnu, pohyb, a dokonce vznik a obhájit je vůči elejským námitkám. Aristoteles byl přesvědčen, že příčiny a počátky všech věcí vnímatelného světa jsou v tomto světě samotném, a proto se ve svém výkladu snažil vyhýbat postulování principů, jež by existovaly mimo vnímatelný svět.

Aristoteles si vytvořil ucelený systém poznání a vysvětlení různých oblastí skutečnosti. Popisuje kosmos a pozici i roli Země v něm, příčiny všech dějů, látkové složení. Šíře jeho záběru je obrovská. Za velice vlivné tvrzení byl též považováno jeho přesvědčení o umístění Země v centru sférického kosmu.

Že dnes už skoro žádné jeho tvrzení neplatí? To je vývoj filozofie a poznání.

 

Dobu po těchto velikánech vnímám jako dobu helénistickou a s ní přichází stoicismus a další velicí mistři, teď už nejen řečtí, ale i římští. Ač v minulosti byly Římané spíše válečníky, v této době se zde objevují už tací muži, jako je Seneca, Cicero, Epiktétos, Marcus Aurelius.

 

„Nikdy nepokládej za šťastného nikoho, kdo je na štěstí závislý. Kdo se raduje z něčeho, co se mu dostalo zvenčí, spoléhá na křehkou oporu: pomine radost, jako přišla. Jenom ta, která se zrodila z nitra, je věrná a pevná, roste a provází ho až do konce. … Všechny věci, jež pozlatí Štěstěna, jsou jenom tehdy plodné a příjemné, jestliže jejich držitel má v moci sám sebe, a není v moci jejich.“
Seneca, Výbor z listů Luciliovi, 98. list (s. 204).

 

„Co si tedy máme stále uvědomovat za takových okolností? Co jiného než to, co je moje a co není moje, a co je mi možné a co je mi nemožné? Musím zemřít; musím tedy přitom také vzdychat? Musím se dát spoutat; ale musím přitom také naříkat? Musím jít do vyhnanství; kdo mi tedy brání jít s úsměvem, s dobrou myslí a lehkým srdcem?“
Epiktétos, Rozpravy I, 1 (s. 55).

 

„‚Jaké neštěstí, že se mi tohle přihodilo!‘ – Nikoliv takto, ale spíše: ‚Jaké štěstí, že nepodléhám zármutku, ačkoliv se mi to přihodilo, a že se ani nedávám zdrtit přítomností, ani se neděsím budoucnosti!'“
Marcus Aurelius, Hovory k sobě IV, 49 (s. 59).

 

Výjimečnou osobností ještě z před helénistického období je filozof Diogénes. Hlásal a realizoval způsob života zcela nezávislý na obecním zřízení, či dokonce způsob vůči běžnému občanskému životu protikladný. Pro něj stejně jako pro helénistické myslitele leží základ blaženého života v niterné přirozenosti člověka, která je společná všem lidem bez ohledu na jejich společenské a politické zařazení. Z tohoto hlediska by se dalo říct, že helénistická filosofie rozvinula určité myšlenky, které přinesla už doba předchozí. Přesto však lze předpokládat, že historické události přinejmenším napomohly rozšíření právě těchto určitých myšlenek na úkor jiných.

A následuje Novoplatonismus, tedy jakýsi návrat k tradici a myšlenkám starých mistrů a k Platónovu pojetí bytí. Zde se zmiňuji o mysliteli Plotínosovi. Plótínova filosofie však nebyla jen metafyzickým systémem a výkladem celku skutečnosti. Podstatnou částí novoplatónského výkladu skutečnosti totiž byla také úvaha o podstatě člověka a jeho životních úkolech. Plótínos viděl ve všech věcech i druhých lidech božský počátek, a tato myšlenka jej vedla k tomu, že se ke všemu světskému choval s trpělivostí a jemností. Přestože pohrdal tělesným světem a vyzýval k zaměření pozornosti duše k její nejvyšší složce, nespojené s tělesností, měl pochopení pro nutnost, že člověk žije v těle a ve hmotném světě. Podle Plótína naše existence v tomto světě není naší pravou, vlastní existencí. Člověkovo pravé já není z tohoto hmotného, tělesného světa. Ale když se člověk zahledí do svého nitra, jestliže se soustředí na to, co v sobě pociťuje jako svoje já, zapomene-li na své zájmy v tomto světě, může toto své pravé já objevit už během tělesného života. K Bohu, Jednu se duše vztahuje v extási. Takové splynutí je mystická záležitost, a proto je nelze popsat. Člověk je musí prožít, aby věděl, o co se jedná. Duši a Boha nelze při takovém aktu rozlišit, jsou ve stavu naprostého sjednocení. To ovšem není v lidské moci, ztráta sama sebe a splynutí s Bohem je dar. Duše se může pouze očišťovat, aby byla připravena na jeho milost, avšak musí čekat, až On přijde k ní.

Že vám to něco připomíná? Nebo někoho? Krista a jeho téze? No mě také 😊 jak se odvíjí čas, sílí vliv křesťanské filozofie a s ní se blíží Konstantin I Veliký, který ukončuje pronásledování křesťanů a ba co více, svoji podporou otevírá dveře této nové filozofii a možná i dalšímu císaři, a to Theodosia Velikého, který ustanovil křesťanství jako státní náboženství. S tím vším v pozadí se zde objevuje Gnosticismus. Podstatou gnósticismu je přesvědčení o existenci vyššího, pravdivého, neměnného světa inteligibilních jsoucen či bytostí. Avšak na rozdíl od starší řecké filosofie, která také hledala pravou skutečnost za jevy, ale která se snažila najít spojení mezi pravým jsoucnem a světem vznikání, gnósticismus zdůrazňuje rozdíly a negativitu našeho světa. Spojovatelem různých verzí gnóse je přesvědčení, že náš materiální svět vznikl pouze kvůli omylu či nedokonalosti jedné z úrovní inteligibilního světa, jež představují emanace nejvyššího Jedna mimo bytí. Proto tomuto světu nemůže náležet pozitivní ocenění, a ten, komu je to vše známo, tedy gnóstik, bude usilovat o návrat do skutečného světa. Protože však ke zmíněné prvotní chybě došlo zřejmě na základě nutnosti, objevuje se zde myšlenka dualismu dvou protivných úrovní skutečnosti, zjednodušeně božského a pozemského, inteligibilního a materiálního, dobrého a zlého. Přestože přesvědčení o existenci vyššího inteligibilního světa a Jedna jako nejvyššího principu sbližuje gnósi s novoplatónismem, pro novoplatóniky převažovaly mezi oběma výklady rozdíly. Proto Plótínos napsal spis Proti gnóstikům (Enneady II 9) a k polemice nabádal i své žáky. Z jakého důvodu? Pro novoplatóniky je totiž nemyslitelné považovat tento svět za zlý a jeho tvůrce za nedokonalého. Už Platón v Tímaiovi přece tvrdil, že tento svět byl uspořádán dokonalým tvůrcem tak, aby byl co nejlepší. Tvůrce je tedy zdrojem pouze dobra. Zde bych ještě zmínil teologa a učitele Origena. Órigenés působí jako otevřený kosmopolita s širokým chápáním Boží prozřetelnosti na celosvětové úrovni. Je patrný vliv Platóna. Órigenés popírá, že bychom mohli svou modlitbou sdělit Bohu, co nám chybí, nebo jej přimět, aby nám něco daroval; modlitba je však rozhovorem s Bohem, který prospívá vzájemnému vztahu duše k Bohu, posiluje duši v boji proti pokušení. Lidská duše je podle Órigena (opět pod vlivem platónismu) nejen nesmrtelná, ale i věčná. Že se nachází v hmotném těle, je zaviněno jejím hříchem a pádem. V jistém smyslu Órigenés hovoří o „převtělování“, neboť každá duše může žít v různých světech jdoucích po sobě, neboť je vždy svobodná odmítnout Boha, „padnout“ a dostat se do hmotného světa.

Zde se nám už filozofie velmi mísí s vírou, v našich končinách hlavně s křesťanstvím. Na dlouhý čas je filozofie pod silným vlivem církve a mnoho tehdejších učenců si musí vystačit s díly převážně křesťanskými – Augustinovy spisy a přeložené spisy Dionýsia Areopagíty. Z antické filozofie některé malé části Aristotela, některé spisy Ciceronovy a Senekovy. Spisy Dionýsiovy představily světu mystickou filozofii či teologii, která vnímala poznání Boha jako stav mimo racionální, mimo rozumový, kdy vnímá, že „Nepoznatelnost Boha je třeba chápat jako vrchol jeho pochopení.“ Velkou roli zde sehrál Anicius Boëthius a jeho kniha Filozofie utěšitelka. Kniha totiž řeší zajímavým způsobem otázku, zda má člověk svobodnou vůli, jestliže božská Prozřetelnost předvídá vše, co se stane, a tedy i vše, co člověk udělá. Prozřetelnost (Bůh) totiž neexistuje v čase, její existence je věčná. Věčnost vylučuje plynutí, a tím i pojmy dříve a později. Věčnost ale jakoby obsahuje veškeré časové plynutí v sobě. Proto věčná Prozřetelnost „vidí“ všechny události jakoby přítomné….

Člověk se rozhoduje svobodně a na základě svého rozhodnutí jedná. Prozřetelnost zná toto jednání (a nemůže se v tom mýlit – jinak by to nebyla božská Prozřetelnost), ale ne „předem“, nýbrž jako součást celého časového plynutí, jež je jí přístupné. Proto její předvídání nevynucuje lidské jednání, ale poznává jej. My také můžeme říct, že Sókratés kráčí a že tento poznatek je nutný a pravdivý – ovšem za předpokladu, že zrovna vidíme, jak Sókratés kráčí….

Prozřetelnost takovým způsobem „zrovna vidí“ veškeré jednání, a to i „dříve“, než se z našeho „časového“ hlediska stanou. Pro nás něco teprve nastane, ale Prozřetelnost je stále „u toho“….

 

Tak myslitelé 12. st. sbližovali filosofii a teologii, přičemž filosofie byla oceňována jako doktrína předkřesťanského období a jako předstupeň teologie. Přesto je ve středověké filozofii stále silný a přitažlivý vliv Aristotela s jeho zaměřením na smyslový, hmatatelný svět. A je zde více a více vnímáno propojení mezi filozofií a teologií. Například filozof a teolog Abélard došel k závěru, že staří filosofové, i když žili před Kristem, už učili některé z nejdůležitějších doktrín křesťanského náboženství, např.: nesmrtelnost duše, existenci tvůrce, rozhodující význam ctnostného života, možnost odplaty v příštím životě za hříchy spáchané v tomto.

Abélard byl přesvědčen, že Bůh zprostředkoval křesťanské pravdy těm, kdo dokonale poznali přirozený zákon a naplňovali povinnosti z něj plynoucí. Tedy Bůh jim poskytl určité zjevení jako odměnu za jejich příkladné životy. Pro Abélarda jsou neřesti pouze sklony, které se manifestují před volbou a vůči nimž může člověk při rozhodování zaujmout odstup. Např. sklon snadno se rozhněvat je neřest, ale taková neřest o sobě nečiní člověka hříšným a nezasluhuje trest. Hříšné je teprve rozhodnutí poddat se tomuto sklonu. Podle Abélarda není logický spor v tvrzení, že nějaká osoba má mnoho neřestí, ale ve skutečnosti je velmi spravedlivá a zasluhuje Boží odměny. Mít neřesti, proti nimž se má bojovat, je totiž podmínka pro dosažení nejvyšší zásluhy. Osoba, která má pouze ctnosti, dosahuje snadno spravedlnosti, a tedy zasluhuje odměnu méně. Abélard činí člověka plně zodpovědným za jeho činy, za zásluhy i hříchy. Každý jedná jako individuum, jako svéprávný subjekt. Hodnota činu závisí na předsevzetí a svědomí člověka. Hřeší tehdy, kdykoli dělá něco proti svému přesvědčení, přesněji – kdykoli se rozhodne činit něco proti svému svědomí. Mravní hodnota se neurčuje z činu samotného, ale podle úmyslu konajícího člověka, který je buď ve shodě nebo v rozporu s jeho přesvědčením. Řídit se svým svědomím je dobré i tehdy, když se svědomí mýlí.

 

A dostáváme se dál. Tomáše Akvinského lze považovat za nejvýznamnějšího středověkého latinského filosofa. Toto ocenění mu zajišťuje fyzický i tematický rozsah jeho díla, úroveň recepce starší filosofie a hloubka, důkladnost a objektivita analýz všech probíraných témat. Jeho myslitelské dílo představuje vrchol typicky středověké filosofické tradice – totiž rovnoprávné a vyvážené propojení racionálního zkoumání s křesťanským dogmatickým rámcem. Po Tomášovi se už nikomu nepodařilo dosáhnout podobné syntézy, spíše se filosofie a náboženské vnímání skutečnosti od sebe vzdalovaly.

Tomášovo hodnocení filosofie – jako přirozené teologie – vychází z přesvědčení, že svět a všechny věci v něm byly stvořeny Bohem jako první příčinou, ale zároveň mají vlastní působnost (samy jsou causae secundae – „druhé příčiny“). Jejich vztahy a vlastnosti tedy nejsou vyčerpány a definitivně vysvětleny faktem, že byly stvořeny. „Přirozenou“ rovinu světa a věcí, tj. jejich vlastní působení, pak může člověk zkoumat svým rozumem autonomně bez potřeby jakéhokoli božského osvícení. To patří zase k lidské vlastní působnosti. Tím je možnost racionálního poznávání světa (v nejširším rozsahu všech možných věd, termín „filosofie“ označuje jejich souhrn) zajištěna – věci jsou stvořeny tak, že mezi nimi existují jim vlastní kauzální vztahy, člověk byl stvořen s autonomním rozumem, kterým může tyto vztahy pravdivě poznávat. Přirozená teologie ve svém nejvyšším zkoumání hledá nejvyšší příčiny, a tedy nejobecnější pravdu, univerzální zdroj všech věcí. Dospívá tedy k prvnímu principu – umí dokázat, že takový první princip (Bůh) existuje. Ovšem lidský rozum už není s to odhalit podstatu tohoto prvního principu, proto ji poznáváme pouze ze zjevení v rámci teologie zjevené (např. trojjedinost Boha).

Po Tomáš Akvinském přichází již naše moderní doba a s ní změněné vidění světa. Je to doba renesance, Koperníka, Keplera, Galilea a ostatních. J. Hirsberger případně charakterizuje renesanci jako „dobu výbuchu“: „Všechno je v pohybu. Člověk se rozpíná na všechny strany, zkouší to hned se starým, hned zase s novým, vzpíná se ve velikosti, kterou si sám vytvořil, a zase upadá do pochybností. Chce pracovat s jasným rozumem, a přesto zase vkládá svou naději do tajemství přírody a moci osudu, nazývá člověka druhým bohem a nemůže zapomenout na pravého Boha.“[1] Renesance znamená přelom v myšlení Evropana.  Reflektovat dnes naše myšlení a vnímání skutečnosti, znamená zadívat se, co se s ním (naším myšlením) v této době stalo. Jednak je zde změna v kosmologickém pojetí, kdy Země již není středem světa, dále i samotné metody a principy zkoumání, kdy dříve se stavělo na garantované autoritě tradic a starých mistrů a též Bible jakožto maximality poznání, nyní se jsou zde mužové exaktních věd a pohledu „pochybuji, tedy filozofuji“. A také „pozoruji a měřím“. A je tu Galileo! Induktivní důkaz nahrazuje deduktivní. Hájená skutečnost není dokazována z niternosti věcí, ale demonstrací, jejíž výsledek byl předpověděn. (U Aristotela padá kámen k zemi, protože země je přirozeným místem kamene a vše spěje za svým cílem. Moderní věda vytvoří hypotézu o gravitaci a doloží experimentálně provedeným pádem). Mění se pohled na pravdu, mění se pojetí vědy, jazyk a s tím vším i důsledky. Vzniká empirické myšlení, své hypotézy musí adept prokázat a obhájit a může dokonce staré autority i popřít, dokáže-li přinést přesvědčivý důkaz. Fyzika se nejen odlučuje od filosofie, ale za vydatné pomoci matematiky se staví nad ní a určuje metodu jistého poznání. Tím, že vytrhává skutečnost začleněnou v celku a přenáší jí v laboratorní podmínky na jedné straně, slaví úspěchy v přesnějším rozeznání jistých příčin, ale na druhé straně nějakým způsobem redukuje skutečnost. Tak se utváří mechanické vidění světa, tedy trojrozměrných těles umístěných v prostoru a pohybujících se podle stanovených přírodních zákonů. Každá věda požaduje svoji autonomii, nezávislost na ostatních vědách. Své výsledky nabízí v takovém stavu, že mohou být kontrolovatelné veřejností (třeba tím, že pokus lze kdykoliv zopakovat). Možnost kontroly se tak stává kritériem pravdy. Modernisté nám zanechali pohled na svět jako na mechanický stroj sestavený z jednotlivých těles, ve kterém každá změna je vysvětlována lokálním pohybem vyvolané jedinou příčinou (účinnou). A také pochyby. Kam v tomto světě zařadit duši, lidskou svobodu a Boha.

A tak přichází na scénu racionalisté a empirici. A s nimi jména jako je R. Descartes, B. de Spinoza, G. W. Leibnitz.  A též Hobbes, J. Locke a Hume. A též I. Kant, jenž postavil filosofii na hlubší úroveň reflexe, tj. na úroveň transcendentální. V rámci moderního obratu k subjektu (od Descarta) je to jediná možnost řešení problému dosažitelnosti nepodmíněné pravdy. K. však vychází ze zúženého východiska zkušenosti vědecké, jež je metodická, ale abstraktní a redukovaná, a nadto z vědy dobově podmíněné jako euklidovská geometrie a newtonovská mechanická fyzika. Zkušenost duchovní, personální a interpersonální je mimo jeho horizont. To se projevilo v otevřených problémech, které jeho filosofie zanechala k dalšímu bádání: nesjednocená podvojnost smyslů a rozumu, subjektu a objektu (transcendentálního já a věci o sobě), teoretického a praktického rozumu, fenomenálního a noumenálního světa. Tyto otevřené otázky vedly k neobyčejnému rozvoji filosofie v tzv. německém idealismu a k příchodu osobností jako Fichte, Shelling či Hegel či dále Sören Kierkegaard. A Friedrich Nietzsche. Jestliže Descartes staví svou filosofii na sebe-vědomí bytí subjektu a zaměřuje se na cogito, pak Friedrich Nietzsche (1844 – 1900) ukazuje, že takové východisko je nedostatečné. Není „já“ myslící, ale „já“ zahrnující veškerou tělesnost. K sobě se neobracím jako k „já“, ale jako k sobě, subjektivita je dána předmětně – „mě“ (jako předmět činnosti), protože člověk je sám sobě přítomen. Myšlení je až projevem života a život je bolest, boj, krutost, nejistota, chybování – život není racionální, život je naopak iracionalita sama. Východiskem tedy není cogito, ale život sám. Můžeme se k němu postavit dvojím způsobem, buď před životem rezignujeme a pokusíme se o útěk v asketismu, který odpovídá křesťanské morálce, nebo přijmeme život takový, jaký je – v jeho iracionalitě. Takové přijetí život nachází Nietzsche v postavě boha Dionýsie, boha tance a vína. Bůh, který tancuje a směje se, který je vše jiné než útěk ze života v jeho popření. Plné přijetí života v jeho plnosti se pode Nietzscheho transformuje jeho boj v harmonii, jeho bolest v radost, destrukce v tvoření, krutost ve spravedlnost…. Jsou zde nové morální hodnoty, které neumenšují životní energii. Jsou to ty hodnot, které přitakají životu a světu. Jsou to radost, zdraví, tělesná láska, nepřátelství a boj, úcta, krásné postoje, dobré způsoby, silná vůle, ukázněnost intelektuálností, vůle k moci … Jsou to všechny vášně, které umožňují vědomý návrat člověka ke zdrojům života a tím přijetí sebe samého.

 

Není zde mým cílem podat obsáhlou introspekci vývoje filozofie, ani vyjmenovat všechny její proudy, hybatele, osobnosti či mezníky. Jestli bylo a je něco mým cílem, tak ukázat filozofii jako takovou, bez příkras a slovních kudrlinek, ač jsem s nimi také sám zápasil. Snažil jsem se zde ukázat vývoj filozofie, její počátky, proměny a dosavadní průměty se základními otázkami.  Existuje Bůh? Co je to existence? A má jako taková nějaký jasný smysl? Máme svobodnou vůli? A proč to vše takto vlastně je? Proč nám je dána schopnost se ptát? A je to v možnostech našich, naší pozornosti, rozumu a chápání?

 

Toto byly i mé cesty. Toto byla i má jedna z větviček…

 

Sledujte novinky

Pokud chcete být občasnými čtenáři článků blogu, či účastníky některých ze seminářů a cvičení, nebo jen inspirativními pozorovateli, můžete se zde přihlásit. Budu rád.

Ozvěte se mi

13 + 11 =

Adresa

Na Klaudiánce 784/28
147 00 Praha 4 - Podolí

Provozní doba

Na objednávku