Tchaj-ťi

Znalost čínské medicíny, zejména o oběhu čchi a kultivaci těla, mysli a ducha, techniky tchu-na (tuna), což je cvičení hlubokého dýchání a rozvodu energie do těla, to vše se zkompletovalo v tomto cvičení. Velmi důležitý byl záměr, který vedl veškerý smysl a sílu do každé části těla v plynulém toku. Centrem zde byl tan-tchien, prostor cca dva–tři prsty pod pupíkem v prostředku těla, energetický střed těla, pole, kde vzniká lék, není to jen fyzický střed, ale střed psychický a mentální, energetické pole života, odkud jsme schopni plně ve svém soustředění ovládat všechny části pohybu tak, že je vlastně neovládáme, plyneme s proudem pohybu, plyneme s proudem čchi, jin střídá jang, měkké a poddajné přemáhá hrubé a nepoddajné. Ale hlavně je to proudění čchi a její systematické sbírání a schraňování do tan-tchienu, kde se energie soustřeďuje. V další, vyšší úrovni se pak čchi „ukládá“, to znamená, hromadí a absorbuje v kostech, což vede k pevnosti, obrovské ohebnosti a „nezničitelnosti“. Přetékající čchi, nahromaděná v tan-tienu, vyživující krev (čínská medicíny zná pojem süe-čchi, doslova čchi krve) je pod vlivem koncertované mysli a energie zahřívána a vytváří teplo v blízkosti dolního konce páteře. Pak je čchi směřováno k probuzení „ťing-čchi“, čchi podstaty života, což způsobuje, že šlachy, svaly a atd svádí teplo přes okostice do kostí. Dolní obratle páteře jsou postupně tak zahřáté, že se jejich náplň začne „potit“ a naplní se horkým vzduchem, když je z venku ochlazená. Po schlazeni „pot“ ztuhne v dřeň dokonale vyplňující dutinu kosti. Čase se kostní dutina vyplní touto dření, která opakovaným zahříváním a ochlazováním se ustálí v cosi pevného a nezničitelného. Když někdo dosáhl takového stupně dokonalosti, měl nejen ochranu před nemocemi. Měl poznání. Poznání Vrcholu Tchaj-ťi.

Velmi důležitou složkou cvičení je postavení páteře. Člověk má jinou konstituci těla, než zvířata, jeho postoj je vertikální a tím umožňuje duchovnějším prvkům v jeho bytosti vystoupat. Orgány jsou vedle sebe a navzájem se dotýkají a v důsledku tohoto trpí dusivým teplem a mohou si navzájem své „stagnující čchi“ předávat. Hlavním důvodem pro cvičení páteře je tedy to, aby duch vystoupil až na temeno hlavy. Abychom mu to umožnili, my sami to udělat nemůžeme, to by byl egoismus. K dosažení takovéhoto stavu je nutné, aby temeno hlavy bylo jakoby zavěšené od stropu a dolní část páteře byla držena v pokud možno dokonalé svislé poloze. Taková pozice omezí pohyb hlavy a páteře do stran i nahoru a dolů, a tím se posiluje páteř a automaticky také životní orgány a dokonce i mozek. Celý proces je v tradiční čínské medicíně znám jako součást „doplňování a koncentrování kostní dřeně“.

Cvičení koncentrace do ten-tchienu má mnoho pozitivních důsledků. Je-li v tan-tchienu společně udržována čchi a mysl, mohou proměnit přebytečnou vodu v břišní čchi. Obsahem břišní dutiny je totiž z větší části voda, asi 70%, a podle TCM je celá řada nemocí způsobena právě tím, že je jí zde příliš mnoho. Když je v tan-tchienu dostatek čchi, vznikající teplo způsobuje „vypařování“ přebytečné vody a kromě toho také podporuje oběh krve a lymfy. Proto je velice přínosné využít každou volnou chvilku ke koncentraci mysli do tan-chienu, udržování čchi a mysli pohromadě je pro organismus mnohem užitečnější, než polykání prášků.

Existuje cvičení, kterému se říká „plavání na suchu“, tady myšleno plavání ve vzduchu. Protože vzduch nemá pevnost nebo určitý tvar, často na něj úplně zapomínáme. Po nějaké době cvičení, však můžeme zjistit, že vzduch je vodě podobný. Až budete schopni uvolnit a povolit tělo a plout ve vzduchu jako ve vodě, začnete pociťovat své tělo a končetiny jako lehčí a ohebnější než dříve. Tento fyzický pocit lehkosti a pružnosti vychází ze „zakořenění“, kdy jsou chodidla pevně přilepená k zemi: „Pružná a vzpřímený, podoben lístku lotosu ve větru, podoben roztočené káče s kulatým dnem, kterou nic nemůže převrátit.“

Nejstarší vyučovaný ucelený styl je ČCHEN (CHEN). Jeho protagonistou byl mistr Čchen Wang-tching v polovině 17. století. Z mnoha tehdy dostupných stylů si udělal svůj vlastní výběr, najdete zde i techniku samoléčení tao-jin a tchu-na(tuna), tj. vydávání a přijímání energie, dále ťing-luo, učení o drahách, které v těle tvoří síť. Wang též vymyslel metodu cvičení tchuej-šou (tlařčísí ruce), která umožnila cvičit se bezpečnějším způsobem a bez zranění. Pro tento styl bylo charakteristické plynulé střídání rychlých a pomalých pohybů, měkkosti a tvrdosti.

Dalším stylem byl styl JANG, který vytvořil v průběhu let 19 století Jang Lu-čchan. Jelikož tradice neumožňovala přenášet učení mimo rodinu či mistra, Jang se musel trochu vmísit do rodiny Čchen a tak se mohl naučit a dále proměnit tento styl. V něm jsou omezeny výbušné pohyby, rychlé změny tempa a dynamiky a naopak je větší důraz na uvolnění a měkkost.

Styl WU HAO, jeho autorem je Wu-Jü-siamg, jsou zde kompaktní pohyby a vysoké postoje. Tělo je drženo vzpřímeně i při otáčení a nakračování, ruce si kontrolují každá svojí stranu.

Styl WU, jeho autorem je WU Čchüan-jou v polovině 19. století. Je jistou modifikací stylu Jangu. Pomalý rovnoměrný pohyb, bez úhybů či skoků.

Styl SUN, byl vytvořen Sun Lu-tchangem na konci 19. století. Jeho styl vychází ze stylu Wu Hao, má rovnoměrné tempo, minimum kopů a úderů a živější práci nohou.

Je mnoho odvozených stylů, které živelně vznikali právě po čase konce 19. století, kdy se imperiální Čína měnila a s ní i dříve tak velmi hlídané umění Tchaj-ťi čchüan. Daleko více se dostávalo do pozornosti obyčejných lidí a s nimi i jejich učitelé.

Jedním z nich byl i mistr a profesor Čeng Man-čching, který žil v letech 1901–1975 a vytvořil svůj osobitý styl, který vychází z velké formy Jang 108, jenž uzpůsobil pro nové časy této společnosti tak, aby celá sestava měla vše, co má mít a zároveň netrvala dlouho pro každodenní cvičení. Vynechal většinu opakovacích cviků a celou formu zredukoval na 37. Tato metoda si našla posléze velkou popularitu jak na Taiwanu, tak zejména v USA (a v posléze v Evropě), kde Čeng man-čching působil a kde založil svoji školu. Jeho hlavním krédem byla uvolněnost, uvolnění celého těla, kde by neměla být přítomna žádná síla, mimo malého bodu na hlavě, kdy cítíme, jako by byla hlava zavěšena na neviditelné niti ze shora. Můžete-li uvolnit své šlachy, zbytek bude spontánně následovat. Dále je třeba klesnout! Klesnout neznamená jen vyprázdnit horní část těla, znamená to nechat klesnout čchi, což je stav, který koncentruje vaší mysl a dá energii každému vašemu činu. Zde jsou jeho styčné body:

1. Uvolnění – hlava zavěšená, vše ostatní prázdné
2. Klesnutí – vyprázdnění horní poloviny těla
3. Plnost a prázdnota
4. Páteř a hlava vzpříma
5. Pas je středem všeho a osou všech pohybů těla
6. Nedělat prázdné pohyby rukama či nevézt jimi celý pohyb
7. Panenka v kouli či káča – když jsi vyvážený, nikdo tě nedotlačí. Tělo je svěží, mysl volná a chodila zakořeněná. Gravitace je v klesnutí a ve středu chodidel.
8. Rozlišovat mezi energií a silou – spodní část těla od chodidel k pasu musí být jeden celek, aby byla energie pružná, měkká a aktivní.
9. Rovnováha – cvičte pomalu a rovnoměrně, aby mohla být cirkulace čchi jakoby odvíjena z éteru, prudké pohyby vlákno přetrhnou