Iva Adamcová
Kdo zemře, než zemře, nezemře, když zemře
O Ivě
Psát o Ivě Adamcové je pro mne zvláštní, nejen tím, že je tato žena mým průvodcem v posledních pár letech, ale je mi též hádankou. Jsem v její blíkosti již přes 4 roky, ale stále mne překvapuje. Svojí osobností, která je v mnohém nezařaditelná, svými postoji v životních situacích, které jsou naprosto nepředvídatelné, svými názory, které jsou již předvídatelnější o pár procent více, ale nejvíce svým bytím, které jsem za svůj celý život nikde nepotkal a tak trochu jsem si ho představoval u svých taoistických mistrů.
Učení Ivi Adamcové se pro mne v mnohém shodovalo s učením taoismu. Míra přijetí věcí jak jsou se ztotožňovala s učením wu-wej, konání ne-konáním, odklon od prosazování vlastního egoismu, maximalita pokory, cesta obyčejného člověka, nalézání a chápání vyváženosti a harmonie, projevení disharmonie na různých čakrách, v taoismu na různých meridiánech. To byly základní premisy, které mne tehdy na začátku tak oslovily. Co mne ale nejvíce uchvátilo, byl její životní projev. Neznám ho celý, ale s těch částí, kterých jsem byl účasten – a bylo jich za mne dosta dost – se vyklubal obraz ženy, která již neuchopuje svět svým egoismem, myslí, logikou či touhou, ale vědomím. Obraz ženy, která je spokojená za jakékoliv situace, se kterýmkoliv člověkem, která přijímá svoji roli v tomto divadele s radostí a naplněním své role, kterou nikterak nepřeceňuje, je pro ní stejně hodnotná, jako role servírky, zedníka či malíře. V jejím podání se mi sjednotila všechna učení, která pro mne jsou nyní jako větvičky stromu, každá se dívá jiným směrem, vidí svět pod jiným úhlem, ale dohromady to tvoří Korunu. To, co jsem nebyl schopen pochopit u Lin-ťiho a Zhuanga a jiných taoistických mistrů (včetně Fráni Drtikola), se zde prožilo do stavu, který nijak neumím popsat, ale který je mému bodu Nula nejblíže. Jen být, nenucen uchopovat všechna nabízená lákadla, touhy, chtění, dosahování, jen jít a žít svoji roli bez lítostí něčeho nedosaženého či ztraceného, bez zlostí a frustrací na světem, který není podle mých představ či požadavků, plout prostorem bez posuzování dobrého a zlého, bez nutnosti mít na vše nějaký názor, bez potřeby přijetí od společnosti či přátel, nevlastnit nikoho ani sebe sama, tomu bych mohl říci blaženost. Možná jsem něco pochopil, možná si to jen myslím, možná jsem se někam prožil, ono asi nezáleží, jak to pojmenujeme a jestli se to vůbec dá pojmenovat. Stav bytí v tady a teď jenom je a já mu nebudu dávat zbytečně nálepky.
Učení
Učení Ivi Adamcové bych shrnul za sebe do několika bodů a vy sami si pak můžete udělat své poznání díky poslechu přednášek či osobnímu setkání s ní:
- člověk prochází soustavou životů, ve kterých se učí či si odživá míry svých egoismů vnímáním, že on je tělo a osobnost, která je za myslí. Skrze přisvojení si této premisy, si prožije sousledy dění, která ho přímějí postupně odkládat jednotlivé stupně egoismů a tak se v časové ose doprožije do konečného stavu probuzení z mysli a k přechodu do další postupné dimenze na cestě k Jednotě
- Přijetí všeho jak je, je základním požadavkem nebo nejúčinějším nástrojem ke snížení tlaku ega, které je zde v roli učitele.
- Planeta je hmota a vše je zde pod její vládou. Hmota určuje vše a Ego jako pán mysli, je zde jednotné v každém hmotném projevení, ve fauně i flóře, i v lidech. Myšlenky, pocity, city, touhy, strachy, to vše z něj pramení a jemu podléhá.
- Člověk je vědomím, není hmotou, jak si sám v iluzi myslí a jak ho Ego o tom stále a stále přesvědčuje.
- Učení o čakrovém systému je zde vnámáno jako průchod hmotou, kde na jednotlivých čakrách probíhá náš egoismus dle našich individuálních časových os. Jen vyčištění všech pěti čaker od egoismů může aktivizovat šestou čakru a otevřít stav bytí ve třetím oku.
- Člověk postupně prostupuje dimenzemi, tato dnešní je 3, průchod do 5 dimenze se označuje jako 4 čili brána.
- Veškeré životy člověka -je jich něco kolem 500 -jsou dané a to se všemi situacemi, lidmi, prožitky. Něco jako film, který je natočen a vše, co se tam děje, je již dané a nelze to měnit. Skrze iluzi vlastní vůle, kterou mohu věci a cituace měnit, se člověk postupně učí odevzdávat sama sebe do rukou Jednoty či Boha, kterým je i on sám, ale již bez ega. Učí se přijímat vše, ať je to cokoliv.
- Ego je vyjadřováno negativitou, nespokojeností. Člověk může říci ne, může i vyslovit jakoby negativní stanovisko, pokud ho neprožije, pokud jen koná tělem a stanoví z míry svého poznání své hranice vůči okolnímu světu.
- Stav Kristovsví je zde chápán jako stav bytí prosté egoismu a považování se za tělo. Je to stav uchopování světa skrze vědomí.
- Vše, co člověk odmítl v prožitku jako nagaci, se mu vrací, dokud vše nepřijme a nevyvstane v něm stav, kdy i tuto situaci, jenž dříve považoval za špatnou či negativní, bude vnímat v pozitivu. Pak pozitivum a negativum splynou v jedno.
- Neexistuje čpatné či dobré, obdobně jako v taoismu, věci a lidé jen jsou, stejně jako zkušenosti a prožitky, nálepkay a posuzování jim dáváme my skrze ego, to pro něj jsou dobré či špatné.
- Stačí se jen rozhodnout a jít, vše již bylo dáno, i toto rozhodnutí, i zloděj musí krást, aby nás naučil odpuštění a sebe v následném prožitku opaku oboum polohám, které si duše ponese sebou dál.
- Nakonec stát ve středu dění,kde žádné dění není…..
Sledujte novinky
Pokud chcete být občasnými čtenáři článků blogu, či účastníky některých ze seminářů a cvičení, nebo jen inspirativními pozorovateli, můžete se zde přihlásit. Budu rád.
Ozvěte se mi
Telefon
Adresa
Na Klaudiánce 784/28
147 00 Praha 4 - Podolí
Provozní doba
Na objednávku