Lamaismus – tibetský buddhismus

Směsice buddhismu, tantrismu, bönismu, křižovatka mnoha cesta mnoha lidí s jejich vírou v bytí bez okovů života v samsáře, zmaru a bolesti, rozměr hledání a nalézání, kde duch vlaje prostorem jako modlitební praporky větrem…je to vítr, kdo hýbe jimi či naše mysl? ….

Tak se nazýval a stále nazývá Tibetský buddhismus. Tibet, lamové, mystika, dálný východ, vysoké hory a v nich ukryté tajemné kláštery. Dlouho dobu byl (a stále v jisté míře i nadále je) tento směr ubírání se lidského ducha s jeho prostředím a celou tou komplexností shluklou do jednoho názvu, pro mě srdcovou záležitostí. Cítil jsem se k němu přitahován jeho mystikou, oddaností a prostostí obyčejných lidí, čirou modří hor, uhrančivostí a dětskou bezelstností jejich očí a neobyčejnou silou víry, nezlomností připomínající jak židovství, tak i křesťanství. Cítil jsem vůni santalových vonných tyčinek, vzdálený a tichý zvuk manter, podmanivý alikvótní zpěv…..

V počátečních letech jsem hltal nejednu knihu o Tibetu, z nichž dvě mi dodnes zní v uších, Mipam, lama patero moudrostí a Cesta oblaků. Každý rok jsem se znova a znova vydával alespoň do Nepálu, když už ne do Tibetu, kam to nebylo až tak jednoduché a přátelil se s každým, kdo se jen trochu otřel o Tibet. Jak šel čas, vše se prolínalo a měnilo a do Nepálu a ani Tibetu jsem se nepodíval 😊 a už asi nepodívám, není to pro mě důležité. Můj drahý Milarepa už tam není a asi bych se divil kolik toho, díky rudým bratrům z Číny, tam není. Má dlouhá, předlouhá 15letá cesta bok po boku s Tibetským buddhismem byla silná a čistá. Jako ostatně všechny cesty, po kterých jsem šel. A teď můj pohled na lamaismus skrze tuto cestu.

Tibetský buddhismus se započal někdy kolem počátku 7 století s panováním krále Songcänem Gampo. Ten jako první dokázal sjednotit do té doby roztroušená malá království do jednoho celistvého územního celku kolem řeky Jarlung a vytvořit tak tibetské území. Aby si upevnil pozici, vzal si dvě manželky, a to čínskou princeznu Wen-čcheng, neteř silného čínského císaře Tchaj-cunga, a nepálskou princeznou Thicün. Obě byly buddhistky, a tak i on přijal nové náboženství a zavrhl do té doby rozšířený bön, přírodní náboženství složené ze směsi šamanismu a kouzelnictví a ritů za náklonost přírodních sil a božstev. Též se zasloužil o založení tibetského písma přivoláním indických mnichů. Druhým významným králem byl Thison Decän. Velmi se zasadil o širší šíření a výraznější buddhismu a je též spojován s příchodem velikého indického gurua a tantrického vzdělance Padmasambhavi. Teprve on překonal bönská božstva a založil nejstarší klášter Samjä. Právě od něj odvozuje původ svého učení škola Ňingmapa (Stará škola). Jemu je také připisován nejvýznamnější termický text Tibetská kniha mrtvých (Bardo Thödol). Termy jsou skrytá učení psaná v kódech či šifrách, které umí přečíst jen tetöni, lidé obdařeni speciálními schopnostmi na jejich čtení a studium, jsou psaná v jazyce däkini, což je ženský energetický princip.                                                                                                                                              Druhé, více organizované šíření buddhismu nastalo v 10. století s příchodem bengálského učence Atíši. Jeho působení mělo na tibetský lid a šíření náboženství veliký vliv, byl zván do mnoha míst a založil školu Kadampa. V té době vznikly i další význačná škola, Kagjüpa, se kterou byl spjat Mistr Marpa a jeho žák Milarepa. Dalšími školami byly Gelugpa a Sakjapa.

Abychom mohli zasadit tibetský buddhismus do jasnějších souvislostí, musíme si říci základní schémata buddhismu samotného a pak jeho vývoj v prostředí Tibetu. Buddhismus se šířil v nejrůznějších kulturách, společenstvích a jako vše na světě, procházel svými vývoji. Známe tři hlavní proudy – hinajána, mahajána a vadžrajána.

Hínajána, známá též jako theraváda, je nejblíže historickému učení Buddhy. Tento směr ctí Buddhu jako učitele, nikoli však jako nadlidskou bytost. K nirváně je podle jejích stoupenců možné dospět za pomoci vlastního úsilí a dodržováním přísných mravních pravidel. Ideálem je dokonalý mnich – arhat.

Mahajána neboli též Velký vůz se začal utvářet v 1 st. př. n. l. Ctí Buddhu jako nadlidskou bytost a jejím ideálem je osobnost bódhisattvy. Bódhisattva je altruistická a soucitná bytost odkládající svůj vstup do nirvány a vyvanutí kvůli vysvobození všech ostatních bytostí. Mezi nejoblíbenější a nejčastěji uctívané bytosti mahájánového buddhismu patří AVALÓKITÉŠVARA (bódhisattva soucitu), MAŇDŽUŠRÍ (bódhisattva moudrosti), AMITÁBHA (buddha moudrosti a milosrdenství) a MAJTRÉJA (buddha spojovaný s příchodem budoucího šťastného věku).

Vadžrajána neboli Diamantová cesta, je třetí a nejmladší větev buddhismu. Vznikala kolem 5 st. n. l. a nevětšího rozkvětu dosáhla za působení Mistra Padmasambhavi. Diamantová cesta vychází ze základů tantrismu, což byl duchovní směr a způsob cesty, jak dosáhnout vyvanutí do stavu Prazdnoty, zmiňovaný již ve védských spisech Rgvédách. V tomto více hinduistickém pojetí je to cesta pochopení bohaté zkušenosti této reality (tan) a následně osvobození z nich (tra), kdy je zde zapojeno mnohé z lidské přirozenosti a bytí, sexuální praktiky, mantry, tanec, kdy vše je prostředníkem k dosažení vyššího stavu vědomí, tedy převést lidské aspekty života na vyšší úroveň bytí, a ne samo do sebe se propadajícím prožitkem. Byly to velmi tajné a pro běžného člověka nepřístupné nauky, které nutně potřebovali roli gurua (v tibetštině lamy).  

Ve vadžrajáně bylo mnoho prvků magických, symbolika světel a barev, rituály, mudry, mandaly, sexuální transformační praktiky, hluboké dýchání, to vše se soustředí do čtyř stupňů:

Krija-jóga

Čarjá-jóga

Mahá-jóga

Anuttara-jóga

Ideálem je zde osobnost Siddhy (dokonalý). Ucelený jedinec, dokončivší vnitřní sjednocení, vládne nadpřirozenými schopnostmi, které však nevyužívá pro vlastní prospěch, ale jen v propojenosti s Prázdnotou a Skutečností Jednoty, a tedy i sebe sama. V buddhismu byly sútry (svaté texty proslovů Buddhy) volně přístupné všem, Oproti tomu základní vadžrajánovou literaturou byly tantry, tajné dokumenty, určené jen hrstce vyvolených. Vznikaly v průběhu 6. – 10. století a jednalo se o nesrozumitelné a nezasvěceným nepřístupné texty, které ke svému výkladu potřebovaly pokročilého učitele. Tantry byly rituální příručky (nebo soubory pokynů) popisující a vysvětlující různé techniky k dosažení probuzení.

Z těchto pramenů pak vyvěrá tolik odlišný tibetský buddhismus se svými rituály, magií, ochrannými a divotvornými či hrůznými božstvy, rituály a obřady. I proto byl po většinu času v minulosti chápán jako do sebe zhrocenou pokřivenou nauku, směs pověr, víru v nadpřirozeno, vše spojeno v jednu myšlenku, k ovládání obyvatel a shlukování moci do rukou všemocných lámů.  

Lamaismus je tedy odvozen ze silného vlivu těchto škol a jejich učení, jež byly ztělesňovány jejich vůdčími duchovními (kněžskými) osobnostmi, lamy. Lama je duchovní/náboženský učenec, v překladu zní jako „nejvyšší princip“. Vliv lámů na dennodenní život Tibeťanů a celé společnosti byl veliký a často i zhoubný, jak to už bývá, vlivu moci se ubrání málokdo. Tento zhoubný vliv stál ostatně i za pádem školy Sakjá. Ve druhé polovině 14. století začal v Tibetu působit náboženský i sociální reformátor Congkhapa, z jehož učení vzešla linie gelug. Bohužel v dalších dobách se šiřili různé řevnivosti mezi školami a jejich donátory, různé mocenské půtky byli na denním pořádku. V 16. století pozval mongolský chán Alan-chán hlavního lamu kláštera galug  Däpunga Sönama Gjamccho ke dvoru jako učitele a za odměnu ho obdařil titulem Dalajláma (v překladu oceán moudrosti). Sám Sönam Gjamccho byl už tehdy považován za převtělence (tulkua) Gendünduba, jež je brán jako první dalajláma.

U nás asi nejznámější je škola Karma kagjü, škola ústní tradice. Začíná s jejich největším učitelem, jogínem Tilopou, který získal čtyři předání tanter od Nágardžuny, Nagpopy a Lawapy a ovládl je. Všechna svá učení předal Náropovi, který je sepsal do Šesti jóg Náropy a které tvoří základ školy Karma kagjü. Po něm přišel jeho žák Milaräpa, jenž se stal nejznámějším jogínem Tibetu a který dosáhl hluboké realizace nejvyšší podstaty reality. Od jeho nástupce Gampopi se počítá nepřetržitá linie Karmapů, držitelů Velké pečetě. Karmapa je hlavní učitel a držitel linie karma kagjü a je v překladu „mistr karmy“.  Je vnímán jako emanace bódhisattvy soucitu Avalókitéšvary.

Pro Tibeťany byla právě vadžrajána v té podobě, jak ji Padmasambhava ozřejmil, přitažlivá, neboť se svojí tantrickou základnou podobala jejich prastarému přírodnímu náboženství bön. V odlehlých a vysokých horách bylo míchání obyvatel a jejích náboženství dlouho prakticky nemožné, to je jedna věc. Druhá věc je, že si všichni okolní vládcové, ať už čínští, mongolští či nepálští, vážili učenosti tibetských lamů a jejich znalostí a vědomostí buddhismu. V dnešních dobách nám může připadat lamaismus jako podivná směs všeho možného, jen ne buddhismus ve své ryzí podobě. Možná bych to nadneseně přirovnal k Ježíšovu základu Miluj Boha a bližního svého jako sebe sama, ke kterému mi sami si přidáváme hrozny berliček v podobě archandělů a andělů, svatých a nanebevzatých mužů, či křížů, růženců, atd.

Nepíši zde odborné pojednání, to není mým záměrem. Je zde nastiňuji, jak se tibetský buddhismus o mě o mě otřel na mé cestě a zanechal nesmazatelnou stopu, nejen svoji mystikou a záhadností, ale i prostotou záměru a oddaností, kdy se věřící s neochvějnou a až fanatickou zarputilostí pouští do svatých poutí kolem posvátných hor v řadě nekonečných poklon až na zem, kdy leží a pak znova a znova vstávají….kdy se stejně jako křesťané zbavují pout egoismu až k samé podstatě bytí. To je nám stejné, ať už je vnější projev téhož tak naprosto odlišný.

Sledujte novinky

Pokud chcete být občasnými čtenáři článků blogu, či účastníky některých ze seminářů a cvičení, nebo jen inspirativními pozorovateli, můžete se zde přihlásit. Budu rád.

Ozvěte se mi

13 + 4 =

Adresa

Na Klaudiánce 784/28
147 00 Praha 4 - Podolí

Provozní doba

Na objednávku